krasne ze??
Nezapomen na mna...
Slavnostní večer, rozlučovací večírek, moře úspěchů, radosti. U okna stojí dívka v bílých šatech. Ani trochu si nevšímala radosti kolem sebe. Obrátila se k oknu a dívá se na tmu za nimi.
Přistoupil jsem k ní a zeptal se:
"Proč jsi tak smutná? Někdo ti ublížil?
"Ne" odpověděla ona a hořce se rozplakala.
"Stalo se nějaké neštěstí?"
Přikývla a řekla: "Mně už nemůže nikdo pomoci." Slzy se opět kutálejí po jejím obličeji. Potom se na mě podívala, zamyslela se a řekla: "Ale tobě to povím, jestli mě chceš vyslechnout. Ale pár slovy to říct nemohu."
Jmenuji se Lenka. Když jsme se přistěhovali do tohoto města, neměla jsem žádné kamarády a proto jsem všude chodila sama. Bylo mi 15 let. A jednou takhle sedím na lavičce a čtu knihu. Najednou mě někdo bolestně udeřil do kolena. Chytla jsem se za nohu a zvedla oči. Kousek ode mne stál chlapec a usmíval se. Já jsem si tenkrát myslela, jak je hloupé udělat někomu bolest a ještě se tomu smát. "A víš, co teď? Seznámíme se" řekl a natáhl ke mně ruku. Vstala jsem a šla k bráně parku.
"Dobře, nezlob se na mě. Nechtěl jsem ti ublížit! To já jen tak."
Večer, když jsem šla spát, vzpomněla jsem si na něho. Byl takový zvláštní. Postupně jsem na něj zapomínala, protože jsem byla u babičky. Vrátila jsem se pár dnů před koncem prázdnin. Jdu do školy a najednou slyším: "Lenko!" Myslela jsem, že to je na někoho jiného, protože já tady nikoho neznám. Ani jsem se neotočila a šla dál. Najednou mě někdo chytl za rameno. Otočila jsem se a nevěřila svým očím. Byl to ON!
"Ahoj. Já tě všude hledal, kde jsi byla?"
"Proč?" řekla jsem. "Zapomněli jsme se seznámit. Marek" natáhl ruku "Lenka"
"Jsem moc rád, že jsme se seznámili. Půjdem spolu do školy?" Tak začalo naše přátelství. Chránil mě jako kamarádku. Čekal na mě před školou, i když jsem měla delší vyučování. Byl velmi dobrým kamarádem. Zdál se mi ze všech nejlepší. Po tuto dobu jsem k němu necítila víc, než kamarádství. Od té doby uplynuly 2 roky. Já jsem vyšla ze školy. Po devítce jsme se rozhodli, že půjdeme studovat. Šly dny, týdny, běžely měsíce a postupně jsem k němu začala cítit víc než kamarádství. Blížil se Nový rok a my se rozhodli, že jej oslavíme spolu.
"Víš co? Půjdeme ke mně." "Ve dvou?" zeptala jsem se. "Copak je na tom něco špatného?" "Kdo bude ještě u vás doma?" "Rodiče, ale my budeme u mě v pokojíku a nikdo nás nebude rušit." Nový rok jsme tedy oslavili u Marka. Bylo mi s ním krásně. V pokojíku byl malej stromeček. "Ten je pro tebe!" řekl a pousmíval se … Takový laskavý, milý a příjemný.
"Lenko, já … já … tě mám rád!"
"Marku, já tebe taky! Všechno jsem nepochopila. "Nezlob se na mě". "Ovšem, že ne. Já ti přece věřím a teď budeme slavit Nový rok, nebudeme smutní. Vždyť máme všechno před sebou."
Tento večer jsme opravdu byli šťastní. Myslím na to i teď, netrvalo to dlouho. Jednou jsme byli na oslavě narozenin a vraceli se domů. Marek mě doprovodil. Vešli jsme do chodby a Marek mě políbil. Dodnes vzpomínám na ten polibek. Potom jsme se rozešli. Na druhý den nebyl Marek ve škole. Moc jsem se bála. Marek mi vždycky řekl, kdy nepřijde do školy. Jen tak tak jsem se dočkala zvonění a utíkala k němu domů. Otevřela mi jeho matka. Její oči byly napuchlé od pláče. Hned jsem poznala, že se něco stalo. "Co je s Markem?"
"Upokoj se, děvenko. Marek je v nemocnici a teď je mu moc špatně. Našli ho u našeho domu. Měl pět bodných ran."
Slyšela jsem, jak mi přikazovala, abych na to nemyslela. Nepamatuji se, jak jsem se dostala domů. Potom někdo zazvonil. Byla to jeho matka. Chudák, sotva stála na nohou.
"Co je s Markem, je mu hůř?"
Přerušila mě: " Oblékni se a upokoj. Markovi je moc zle. Chce tě vidět!" Nevím, jak jsem se dostala do nemocnice. Přivedli mě k němu.
"Marku, slyšíš mě?"
"Leničko moje milá", zašeptal. Nemohla jsem udržet slzy. "Ne, nesmíš plakat, hlupáčku. Můj život potrvá pár minut a já chci ty poslední minuty prožít s tebou." "Co to povídáš? Ne, ne ty nesmíš umřít. Vždyť já tě mám ráda, Marku!" "Opravdu?"
Začal těžce dýchat a na čele mu začal vyskakovat pot. "A teď mě polib. To bude náš poslední polibek. Vezmi si tento dopis a přečti si ho u mého hrobu." Mráz mi přejel po zádech. Naklonila jsem se a políbila na studené rty. Něco jako úsměv se objevilo na jeho tváři a on ztratil vědomí. Najednou přiskočili doktoři. Vzali mě za ruku.
"Zachraňte ho, vždyť vy můžete všechno, no co … proč? Podívala jsem se na jeho obličej. Byly na něm modré skvrny. Víc jsem nemohla vydržet. Zamžilo se mi před očima a ztratila jsem vědomí. Uslyšela jsem křik. Podívala jsem se na jeho matku. Ruce a rty se jí třásly. Pro mě i pro ni to bylo moc těžké. Sama nevím, jak jsem to mohla vydržet. Pohřbili ho za 3 dny. V den jeho pohřbu jsem koupila květiny. Byl to můj poslední dárek na rozloučenou. U hrobu se všichni rozestoupili a já viděla Markovu tvář. Ležel, jako by chtěl říct: "Ahoj Lenko." Jako ve snu jsem k němu přistoupila a položila jsem na jeho tělo květiny. Podívala jsem se na jeho matku. Stála jako stín, její oči byly upřené na syna. Potom začala hrát hudba. Jeho rakev začali spouštět do jámy. Začala jsem hrozně křičet. V tu chvíli jsem se setkala s pohledem jeho matky. Jako šílená se vrhla k jeho hrobu. Nějakej muž jí zadržel. Byl to Markův otec. Jak zestárnul za ty 3 dny. Markova matka křičela. Potom rakev zavírali. Vrhla jsem se tam, ale zadrželi mě. Spustili ho a zasypali. Spolu s ním zůstaly moje květiny.
Lenka se ke mně obrátila a podala mi dopis, který jí dal Marek před smrtí.
Začal jsem číst:
Milá Lenko!
Vždyť ty víš, jak tě mám rád. Jako kytičku, kterou najdu jen jednou v životě. Vím, jak ti bude těžko, ale ve jménu našeho přátelství Tě prosím, abys byla klidná a věřím, že to bude mé první a poslední přání. Lásko, chci být s tebou. Nevím z čí viny jsem odešel, bodli mě zezadu. Jak kruté je umírat a nevědět proč a za co. Všechny mé myšlenky patří tobě. Vzpomínej na mě, jako na živého. Jak se mi snadno umírá, když vím, že jsi tu.
MILUJU TĚ, LENKO
NEZAPOMEŇ NA MĚ!
Tvůj Marek
Mlčel jsem, vrátil jí dopis a jen tak jsem udržel slzy: "Dnes je rozlučovací večírek a on tu není!!!" "Teď už víš příčinu mých slz." Najednou vykřikla "JÁ NA TEBE NEZAPOMENU!" a rychle vyběhla ven, utíkal jsem za ní, ale už bylo pozdě. Uslyšel jsem kvílení brzd. Ležela na zemi, postřelený pták, držící v ruce dopis. Její ústa se trochu usmívala a z nich utíkal úzký potůček krve. Přijel doktor, podíval se na ni a řekl: "KONEC, časná smrt. Bylo to hezké děvčátko." Podíval jsem se na ni a uviděl dopis v její ruce a z něho poslední větu:
NEZAPOMEŇ NA MĚ!
